
SKRZ
Touha tvořit skrze profese napříč tanečním uměním. Kde se propojuji profese tanečníka, choreografa a pedagoga? Je taneční hodina druh tvorby a choreografie? A co vlastně tvoříme, když učíme?
Ve své seminární práci jsem vycházel hlavně z vlastní dlouholeté praxe jako tanečník, choreograf a nyní i jako pedagog.
Seznámení s projektem
Bez ohledu na nepříznivé vnější okolnosti, nutnost distanční výuky a nemožnosti se scházet ve větších skupinách jsem pracoval se studenti 3. ročníku taneční konzervatoře Duncan Centre spolu pod mým vedením na novém představení.
Tématem letošní inscenace s názvem SKRZ byla společná cesta skupiny mladých lidí plných nadějí, kteří jsou na své pouti konfrontováni s nejrůznějšími nástrahami a překážkami, s nimiž je nutno se vyrovnat. Inspirace přirozeně vyplývá i z celosvětové společenské situace a z otázek, které nutně vyvolává. Jak se nebát, jak v sobě najít motivaci, jak velkou roli v našem životě hraje sebeobětování?
Osmnáct studentů třetího ročníku téma rozpracovávali v rámci své výuky již od září, kdy sami vytvářeli jednotlivé choreografické motivy a kombinace.
Letošní situace byla v mnohém mimořádná. Obvykle studenti v rámci hodin Tvorby, které jsou pilířem vzdělání, vytvářejí duety, které se stávají základem nově vznikající inscenace a z tanečníků jsou tak současně spoluautoři výsledného díla. Tento aspekt zůstal nezměněn, jen namísto duetů byla z pochopitelných důvodů vytvořena sóla.
Byla to přirozená reakce na dění kolem nás. Nebylo možné pokračovat v ročníkovém zadání tak jak je tomu za normálních okolností. Každý byl sám se sebou, uvězněn ve svém prostředí a životním příběhu. V tu chvíli jsem začal ke každému přistupovat individuálně. Vedl jsem dialog s tanečníky. Motivace se stala tím nejdůležitějším v předání informací, ale také vybudování víry, která je jako ranní rosa, mlha, která s každým zesilujícím slunečním paprskem mizí. Tenhle proces se opakoval až do posledních dní našeho zkoušení. Ranní mlhy jsou a já spíše zabraňoval slunci zářit, tak aby víra zůstala, optimismus sílil a oni neztratili sami sebe.
Přístup a postup v tvorbě
Samotný čas na sále byl velmi krátký. Pouze pět dní na vytvoření představení, choreografické struktury, propracovaného pohybového materiálu, vytesání pohybu do těl, tak aby se pohyb nejevil jako naučený, neosobní, ba naopak umět v takové situaci najít nástroj, který pomáhá v nacházení pohybového vyjadřovacího slovníku.
Nadšení a motivace byla ohromná. Po boku jsem měl tým, který dokázal zaplnit jakoukoliv chvíli prostoje. Ihned se vrhali se studenty do práce a využívali společně každou volnou chvíli. Byla to týmová práce. Já jsem se mohl plně soustředit na tvorbu, hledání přechodů, vizuality a světel k jednotlivým částem představení.
V profesionálním prostředí se nám to samo o sobě jeví jako těžká výzva, většinou máme ale více času. Právě v těchto projektech jako je choreografie 3.ročníku na konzervatoři Duncan Centre je opravdu vyzvou největší. Tento rok jsem pro školu tvořil již podruhé a nejspíš naposledy. Projekt pro třetí ročník jsem do školy přinesl já, před šesti lety. Vytvořil jsem v prvním ročníku Svěcení Jara a představení jsme uvedli i v New Yorku.
Postup v mé práci na takovém projektu je – připravenost.
Příchod na první zkoušku musí být podrobně připravený. Je nesmírně důležité se rozjet na prvních základních cestách, pilířích. Záleží samozřejmě na každém choreografovi nebo pedagogovi jakou formu zvolí. Přicházím na tvorbu s krátkodobým ale zároveň i dlouhodobým plánem. Jak by měl vypadat dnešní den zkoušky, ale přitom nezapomínat co by měla přinést dnešní zkouška do celistvosti a úplného obrazu celé věci. Vede nás krátkodobý plán, tematicky a fyzicky k úplné výpovědi o kterou se společně snažíme?
Další věcí, kterou mám den, co den na paměti je, že by celý proces měl být nepřetržitým zážitkem a obzvlášť pro tak mladé začínající tanečníky. Mít strukturovaný celý den zkoušky, tudíž nejedná se pouze o zkoušení daného kusu nýbrž je to i pedagogický projekt. V praxi to znamená, že je důležitý úvod, naladění, warm up – který v našem případě měla na starost Dora Sulženko Hoštová.
Následuje samotná zkouška, která nese tři základní pilíře – připravená cvičení a zadání skrze improvizace – hledání pohybového materiálu a motivů. Hlavní témata a jejich uchopení skrze získané motivy, dynamický vrchol což v mém podání znamená – hra s materiálem, tesaní jednotlivých částí a společná práce s hudbou. Poslední a nezbytná část je zklidnění, reflexe.
Je důležité uzavřít hodinu, zkoušku a umět o věcech reflektovat, zjišťovat zjištěné a ptát se, zda nebylo něco, co jsme nedokázali zjistit. Zda je nová šance zítra. Umět věci uzavřít a do dalšího dne ochraňovat. Nést si zkušenost s sebou jako malé ptačí mláďátko, které vypadlo z hnízda a potřebuje ochranu.
Věci jsou velmi křehké a moje zjištění z pedagogického hlediska je, že ve věku osmnáct plus jsou vize rozvětvené, snadno se zabloudí, a proto se domnívám že pravě ukázka připravenosti, spolupráce a týmového hráčství nám otvírá mnoho bran do světa mladého a krásného člověka. Získávám důvěru, a to je nejnutnější v extrémních podmínkách tvorby, jako byla tentokrát při zkoušení SKRZ. Neměl jsem čas některé věci vysvětlovat. Studenti mi museli věřit, že vím, co dělám a že dostanou na konci něco, co ještě nezažili. To byla připravenost jako pedagog a do určité míry i jako choreograf, ale pak je tady moje další fascinace při tvorbě.
Moje další fascinace se nachází v úplné nepřipravenosti pohybového materiálu v kombinaci s tanečníkem, který přemýšlí proto zkratkovitě – Tělo jako tesané, tělo jako nástroj, štětec, který je uchopen myslí a je veden pohybovým a humánním rejstříkem dotyčné osoby.
Kde Pohyb začíná?
Samotné stání je již pohybem, i když na první pohled to tak nevypadá. Stojíme a přeci se toho hodně děje. Dech, pulsace našeho srdce, krve, neustálý pohyb pánve a balancovaní našeho těla. To vše je náš vnitřní neviditelný pohyb, ale pak je zde i pohyb zeměkoule, která se točí a my s ní. Necítíme to, ale jsme v pohybu. Samotná gravitace, která na nás neustále působí.
Tělo tanečníka a jeho možnosti, lidské tělo a architektura jeho stavby, jsou pro mě výchozím mechanismem. Pohyb je přirozeným proudem řádu a síla práce je v kontaktu dvou nebo více osob. To dokazuje, že se v tanci jeden bez druhého neobejdeme.
Princip plynulosti pohybu
Je víceméně spojen s pravidlem dýchání. Dýchání by mělo být prováděno v pravidelných cyklech nádechu a výdechu. Hladký pohyb je při každém tréninku velmi důležitý. Stojíme v jednoduché paralelní poloze, máme zavřené oči, koncentrujeme mysl a uvědomujeme si dech. Otevřete oči a vnímáte prostor kolem, ale také uvnitř nás. Dýchání, bez napětí držení těla, tažení osy a prodloužení osy ze země skrz tělo vertikálně nad sebe. Chůze do prostoru je jednoduchá, vedená, ostré a jasné oči, pohled ve směru, kolem nás, na partnery kolem nás, úsměv, uvolnění v různých částech těla, klouby, krk, ramena, paže, lokte, zápěstí. Chůze a její plynulost v prostoru, jasný a základní plynulý pohyb. Začátek všeho. V chůzi je otisk osobnosti, charakteru.
Hledání rovnováhy
Samotná tvorba je z mého úhlu pohledu – pohledu zaangažovaného tanečníka pokaždé jedinečnou záležitostí. Vstup do říše fantazie, vykročení na zelenou louku, kde nic není a přeci jen je. Vydávám první instrukce, které jsou jen klíčem k odemknutí oněch uzamčených komnat představivosti. Žijete si tak trochu své sny, a i když se nedostanou do závěrečné podoby představení, jednou tu byly a vy si je pamatujete, máte je odžité, a tím se možná osvobodíte k oné katarzi, která se dostaví až na závěr celého procesu.
Tanečníci z různých kultur jsou pro mojí práci jedním ze stěžejních pilířů. V jednom dni se dá tanečně procestovat celý svět; fyzické kódy, které se zde objevují, jsou kořením pro improvizační a choreografický rukopis. Jako by nestačilo mít talent na tvorbu choreografie, ale je zapotřebí i talent na výběr tanečníků a spolupracovníků v celé škále uměleckých oborů, které jsou v projektu zastoupeny. Talent přesahuje právě do těchto sfér. To vše a více se snažím předat svým studentům.
Stejně jako příprava na úrovni fyzického porozumění různými propojeními v těle, obsahu těla, prací s emocemi, představivostí, vztahu s prostorem v obou směrech... To znamená, že vycházíme z vnitřního i vnějšího prostoru. Umění čerpat inspiraci, přinášet a vytvářet obrazy tak, aby člověku pomohly prohloubit pohyby a porozumět, odkud pohyb pochází. Najít cestu, která obecně vyhovuje všem.
Je pochopitelné a citlivé při hledání pohybových vzorců, ale je také důležité mít možnost přistupovat k jednotlivcům individuálně. To závisí na věkovém rozmezí účastníků. Pokud jsem u začátečníků v raném věku, řekl bych, že individuální přístup je z mé strany intenzivnější. Věřím, že přístup učitele v mladším kolektivu je přínosnější, když nabídne samostatnost, která se řídí jeho doporučeními. Doprovázím osobnosti na cestě jejich vývoje, pozoruji a upozorňuji. To vede studenta k tvořivosti a zejména k jeho vlastnímu uvažování o věcech. Pouze on sám se musí naučit rozumět svému tělu, vidět jeho klady a zápory, ale stejně tak i dovednosti, které získal. Pro mě je důležitější mít studenta, který zjišťuje, než jen napodobuje. V případě napodobení ztrácí část důležité cesty a tou jsou ZJIŠTĚNÍ – ZKUŠENOSTI.
Bez toho, podle mého názoru, při přijímání naší tělesnosti a vědomí jen okrádáme sami sebe a v takovém případě se nám nabízí jiný typ tanečního studia. A to je učení se pohybu, kopírování bez jakéhokoli propojení vnitřních faktorů, které jsou nezbytné k prohloubení tělesné dimenze. Není to forma a tvar těla, ale jeho celistvost. Již J.G. Noverre požadoval integritu tanečníka před dvěma sty lety. Vzdělání, duše, forma, kvalita. Ve své třídě volím demokratický přístup. Žádný autoritářský ani liberální. Zásady, které jasně předkládám a nabízím vedou k dialogu, a tak existuje čisté a přímé přijetí různých doporučení, což je upřímnější cesta, protože skupina studentů (včetně mě) stojí na stejné lodi. Tahle forma komunikace se mi osvědčila již několikrát.
Téma
Nejdůležitějším přínosem hledaní je zajímavé a aktuální téma, ale také příležitost umělců z různých zemí navzájem se obohatit o své životní zkušenosti nebo setkat se s pohybovými registry a přístupem k tvůrčí práci. Pro mladého začínajícího tanečníka úplná neznámá.
Je tedy nesmírně důležité, umět s improvizací pracovat a nakládat. Neustále vás učí novému výzkumu pohybů, prostoru a také mediím v současné době.
Témata mohou být velmi široká a pestrá, a proto používáme různé přístupy. Volíme možnosti – otevřený přístup, provázání všech různých technik a směrů, tak aby se skrze zvolené téma v těle navázaly všechny tělesné vztahy.
Hudba
Co nám pomáhá je hudba, jakási pulsace, dech. Hudba přináší přímý vztah myšlenky se zvukovým prostředím, dokonalý tandem s pohybem. Přináší více síly – někdy jako kontrast a jindy zase vše podporuje.
Hudba doprovázející taneční hodinu je právě vodítkem, jak se alespoň odvázat a prostoupit do prostoru. Neboť hudba zní, je v prostoru kolem nás, samozřejmě vniká i do nás, což znamená, že v nás rezonuje. Já osobně si myslím, že právě láká studentovo tělo více do prostoru, vyzívá ho z komfortní zóny, otvírá mu brány a nabízí takové to racionální zapomnění. Na hodinách rozvíjím představivost prostřednictvím hudby. Jedna z představ je jakési surfování na vlnách tónů, nechat se nést, vydat se cestou intuice. Hudba nás vždy přirozeně vede, protože ji cítíme. To samé se stává i s tancem. Mluvíme-li nyní o studentech tanečních škol nebo profesionálech, je to proto, že intuitivně vnímáme tyto dva obory v naprostém propojení. Mohou vynést tělo do nádherných rovin nového poznaní (jak tomu říkám já a co je nesmírně důležité v současném tanci pro mě) uvědomovat si právě tyto vztahy. Já, prostor, hudba, tělo, ale také mikro vztahy já a prostor vnější, návaznosti a neustále se měnící těžiště.
Vracím se k týmu lidí, který mě obklopoval po celých pět dní a pomáhal věci posunout k cíli. Týmová práce kolem současného tance je důležitá pro všechny zúčastněné. Taneční sál je jedna loď, na které plují všichni společně, je to společná práce a kormidlování lodi je nelehká věc, ale díky týmové spolupráci ji snadněji přivedeme do pohybu.
V představení SKRZ jsem propojil dva světy hudby Nová versus Stará.
Zadaná hudba, složená českým hudebníkem současné hudby Martinem Tvrdým. Mezi osmnáct studentů byla rozdělena do pěti skladeb o délce pěti minut. Téma bylo nejprve otevřené, a i rozdělení do duetů bylo svobodné. I když jsme věděli, že nevzniknou duety, přesto jsem je rozdělil, aby měli partnera na debatu, společné uvažování. Navzájem se doplňovali v úvahách a jistě se i motivovali. Hlavní důvod byl nezůstat sám, i když fyzicky ano. Polovina je vytvořena na současnou hudbu a druhá polovina je na klasickou hudbu, která stejně tak zazněla v představení. Patří mezi ně skladatelé Gustav Mahler a W. A. Mozart.



