Improvizace je zjednodušeně něco neplánovaného, bez přípravy se vrháme do neznáma a situace řešíme v daném momentě. Mluvíme-li o tanci tak je to kreativní proces ihned v jeho zárodku. Je to nástroj pro výzkum pohybu. Mnoho tanečníků a choreografů dnešního světa právě pracuje skrze improvizaci. Hledání – to je naše cesta v současném tanci. Nemáme žádná předepsaná pravidla, jak má být vystavěna choreografie, jaké pohyby znázorňují různé situace, jaké pocity a představy. Otevřeností a citem sám k sobě je zdrojem v hledání, a to cestou tou nejkreativnější což je pro mě improvizace. Učí nás, brousí naše umělecké cítění, zcitlivuje nás, obohacuje a někdy i velmi překvapí.

O improvizaci jsem již psal, ale nyní vstupujeme do kontaktní improvizace. Tady máme namysli kontakt dvou a více osob, kteří se právě skrze improvizační procesy snaží kreativně propojit a společně splynout. Společně sdílí harmonii, energii a sílu. Právě v těchto základech můžeme mluvit o splynutí. Dvě a více těl se setkávají, aby společně vytvářeli taneční dobrodružství. Je to velmi obtížné cvičení, neboť vyžaduje mnoho znalostí a pochopení lidského těla, svého ale i obecně. Všichni jsme partneři. Neexistuje v ní hierarchie. Měli bychom být nezávislí a svobodní, ale ne smyslu zbavení a egoističtí. Uvědomujeme si nebezpečí, která sebou kontaktní improvizace přináší, ale nesmíme se bát. Jsme smířený a vyrovnaný nebo alespoň v tu chvíli snižujeme své nároky na minimum.

​

Co je pro mě nejdůležitější si často zopakovat je, že jde ve své podstatě o caring and sharing. Neustále přijímáme a zase dáváme, staráme se o toho druhého jako on o nás. Neseme zodpovědnost za svého partnera a nikdy ho nevystavujeme nebezpečným situacím. Jak ale toho všeho docílit?

Nejlepší možnou situací mohou být skupiny lidí, které už známe. Známe jejich těla a způsob pohybu, umíme číst jejich myšlenky a tzv. se na ně spolehnout – důvěřujeme jim a oni nám. V projektech se setkáváme s lidmi, které jsme nikdy neviděli, nikdy se s nimi nepotkali a máme tvořit skrze kontaktní improvizaci?  Je to nelehký úkol a o to víc vyžaduje úplnou koncentraci těla a ducha.

​

Již jsem to zmínil. Snažíme se nejprve o vybudovaní důvěry, která je klíčem všeho, a to nejen v tanci. Dalším je empatie, opět základní kámen chápaní a vcítění se do druhého během improvizace. Měli bychom umět cítit a odhadnout situaci. Předvídat různé scénáře, a to hlavně pokud jsme v tom nejbližším tělesném kontaktu. Tam kde neseme zodpovědnost za druhého, máme ho takříkajíc na zádech. Při improvizaci vznikají nečekané a mnohdy komplikovaně tělesné hlavolamy a mi je řešíme v daném okamžiku. Proto je důležité být vždy teď a tady, sám v sobě, přesvědčen a odhodlán beze strachu a s pokorou. Ladit se a ladit své partnery. Inspirovat se navzájem.

​

Samotné stání je již pohybem i když na první pohled to tak nevypadá. Stojíme a přeci se toho hodně děje. Dech, pulzace našeho srdce, krve, neustálý pohyb pánve a balancovaní našeho těla. To vše je náš vnitřní neviditelný pohyb, ale pak máme i pohyb zeměkoule, která se točí a my s ní. Necítíme to, ale jsme v pohybu. Samotná gravitace, která na nás neustále působí.

 

Tělo tanečníka a jeho možnosti, lidské tělo a architektura jeho stavby, jsou pro mě výchozím mechanismem. Pohyb je přirozeným proudem řádu a síla práce je v kontaktu dvou nebo více osob. To dokazuje, že se v práci jeden bez druhého neobejdeme. Opora a balancovaní jsou tak neodmyslitelným otiskem improvizačních cvičení. Tělesný a nečekaný kontakt může někdy vyvolat i emotivní vlny dotyčnému. Já sám byl u pár takových situací. Možná bych rád v krátkosti uvedl dva příklady. Jeden je z New Yorku, kde jsem s jednou americkou herečkou a zpěvačkou Helgou Davis připravoval duet. Domluvili jsme se, že v projektu se oba pokusíme o zvládnutí i profese toho druhého. Já měl zpívat a ona tančit. Jednoho dne při improvizaci na dané téma se taková emotivní vlna přivalila, a to z ničeho nic.

​

Moje zadaní byla kontaktní improvizace, a tak po získané důvěře od Helgy, jsem byl jak puštěný ze řetězu, v tom smyslu, že jsem opomněl, že je zpěvačka a nemá mnoho zkušeností s pohybem. Musím říct, že tak vůbec na mě nepůsobila, a tak jsem hledal i kontakt skrze zvedaní, poponášení v prostoru. Já tomu říkám, že jsem se o ní staral. A tohle byla ta trefa do černého. Ona jako New Yorčanka nikdy nezažila, že by se o ní někdo staral. Člověk v tomhle megaměstě, musí být neustále silný a obstát. Ani na vteřinu nesmíte povolit, jinak vás to semele. Ona ve svých pětapadesáti letech nevěděla, co je to být zvednutá, poponesena a úplně jednoduše oddaná někomu jinému. Je to o důvěře a také pocitu, který z toho měla. Pamatuji si, že její pláč trval a měl několik podob. Prošla mnoha emotivními fázemi pláče, uvědomění si, co se právě stalo. Na konec se tomu strašně smála, a byla šťastná (a to stále tekly slzy) Já jsem byl tehdy dojatý a musím také přiznat, že to ovlivnilo naší společnou práci. V tom kladném slova smyslu.

​

Druhý tak silný příběh je se syrským mladým tanečníkem, který přišel do Berlína v první vlně uprchlické krize. Když jsem pořádal workshop repertoáru Sashy Waltz zavolal mi jeden pracovník sociálního zařízení. Povídá „máme tady jednoho syrského mladíka, který prý tančil, než přišel do Berlína. Slyšel o workshopu a rád by se ho zúčastnil. Nemá peníze, ale chce strašně moc tančit“, já neváhal ani vteřinu a Medhada jsem nechal pozvat na workshop. From repertoire towrords Improvistaion – v druhé části se jednalo o improvizační prvky při tvorbě Sašiných choreografií. Vůbec mi nedošlo, že je mezi námi člověk, který ztratil vše a má jen své bolavé vzpomínky. Jedno z cvičení bylo poměrně jednoduché. Pět lidí v kruhu a šestý uprostřed. Ten stojí se zavřenými očima a různě padá do všech stran. Pět kolegů si vás různě navzájem přehazují a dbají na to, aby prostředník, neupadl. Trénuje se důvěra, váha, spontaneita, rychlost a zároveň je to zábavná hra. Medahad byl uprostřed. Nic mi neřekl a mě stále nic nedocházelo. Profesionálně se toho chopil, prošel si tím a když cvičení skončilo zasáhla ho emotivní vlna. Rozplakal se a potřeboval čas novou zkušenost zpracovat. Až po skončení workshopu a mnoha osobních setkání mi odvyprávěl svůj příběh. Viděl umírat nejbližší přátelé, mohl umřít na moři a to několikrát, šel pešky skrz Evropou a setkal se s násilím a vyhrožováním. Jeho příběh je velmi silný. To vše mu nedovolilo důvěřovat a najednou v našem cvičení měl důvěřovat cizím lidem. Udělal to a vyšlo to, tohle ho zasáhlo, ten pocit opět důvěřovat. Skrze improvizaci si vyvíjíme naší vlastní kreativitu, stáváme se citlivějšími lidmi, umělci. Síly, které během těchto cvičení zažíváme nás formují, zanechávají stopu v nás a my skrze tělesnou paměť víme jak a kterou situaci tanečně udržet, přetransformovat nebo podpořit její potenciální základ. Rozvinout virtuózně nové pohybové cesty. Já osobně v takových situacích skoro vyžaduji a sám na sobě zjišťuji, že samotné uspokojení přichází z pocitu nepřipravenosti a momentálního pocitu skvělého prožití propojení s dalšími účastníky. Jsem naplněn, když cítím, že se věci vydařily a při tom to vypadalo sehraně. Mělo to formu, a právě uvědomění si, že forma vznikla a vzniká díky všemu již zmíněnému, a to v dané setině sekundy. Takové momenty mě nabíjí a inspirují znova a znova. Tohle téma je mi velmi blízké a srdcové. Medhad říká, že nyní žije několik životů najednou. Za všechny své zemřelé blízké i vzdálené. To je nádherná metafora, já bohu dík nikoho umírat neviděl, ale někdy mám pocit, že právě skrze silné splynutí v kontaktních improvizacích žiji těch životů také několik.